Dnes o tom, proč nebrat vážně hudební kritiky (občas) a víc dát na svoje uši (vždy).
Objednával jsem teď do krámu pár nových titulů, které jsou za jakeš-takeš rozumné ceny. Souběžně s tím jsem si pročítal jak zvukové, tak i hudební recenze, a občas jsem žasl. Jasně, některé věci jsou dané tím, že jsem se k některým deskám dostal dřív než k jiným, a že sentimentalita, že... Ale...
Vezmu to letmo jedno po druhém:
Rod Stewart - Smiler: kritika album totálně zamázla. Jako jedno z mála jeho desek se dodnes dá poslouchat celé.
Eagles - Hotel California: jedna j nepřeceňovanějších desek, co znám. Téměř jediná, co se od Eagles prodává. Proč, proboha, proč??? Unavená, sebelítostivá, téměř bez hudebního nápadu...jo aha, ono je to radio friendly...Pěkně prosím, poslechněte si ostatní desky Eagles, ano? Jsou mnohem napadnutější, jiskřivější a lépe zahrané.
A případ par excelence: David Bowie. Tenhle mimozemšťan měl na kritický ohlas svých desek fakt štěstí. Chameleon chameleonů. Už když vyšla Let's dance, tak jsem si říkal "no jako dobrý, no a?" a celý svět si sedl na prdel (Ach, Davide, úžasné, zase jsi napřed a určuješ trendy...) Dodnes mi Let's Dance přijde jako povedený skicák. Povedený, ale přeci jenom skicák. Pak vydal Tonight, kde ty skici dotáhl a vyladil do skutečného obrazu. A kritici i publikum tohle album odzívlo. Ke své škodě. Úplně si představuju, jak Bowie pokrčil rameny, a pomyslel si svoje. Dál natáčel, experimentoval (Black tie..., Outside, Earthling,..) a kritika šílela blahem. A pak natočil Hours. Já ji počítám jako první rozlučkovou desku. Ohlíží se za svým životem, vzpomíná letmo na Berlín, na nesplněné sliby, rekapituluje... Mě osobně se ta deska líbila na první dobrou. A kritika? Ta desku popravila (co nového Davide? Nová deska? Ty tam NEEXPERIMENTUJEŠ??? Ty jsi natočil obyčejnou písničkovou desku??? Ale to je PŘIŠERNÉ!!! Co nám to děláš?!!)
Samozřejmě, že trochu přeháním.
Jen jsem chtěl vyventilovat pocit, že si hudební kritika občas nevidí do huby, a projektuje si nějaké své představy, a je zpruzená z toho, že jejich skvělé a neocenitelné názory muzikanti čas od času neberou vážně.
Což mě přivádí k závěrečné poznámce: je hrozně zajímavý, že v názoru na kvalitu některých alb najdu často shodu s aktivními muzikanty, ale s kritiky někdy ne 