Forrest Carter: Škola Malého stromu
Podtitulem knihy je "Skutečné události" a takhle je to také nutné chápat. Základem je klidný příběh malého, na počátku pětiletého amerického kluka, kterému zemře jak otec, tak i maminka. Po jejím pohřbu se ho ujmou jeho prarodiče. Dědeček byl napůl Čerokí, babička čistokrevná Indiánka, bydlí na samotě ve srubu v lese. A tak se záhy Malý strom (jak je hned při příchodu do nového bydliště pojmenován) poznává s řádem veškeré přírody a světa vůbec. Nenásilně, nedidakticky. Chodí s dědečkem po lese, loví zvěř, ale pouze k jídlu, k ostatním zvířatům chová respekt a úctu, s babičkou se učí číst, s dědou pálí nelegální whisku (je zrovna prohibice). Každou neděli chodí do kostela, kde se setkávají s ostatními obyvateli oblasti, ale po většinu týdne Malého stroma seznamují s během světa, učí ho mluvit se zvěří i se stromy, pohybovat se v přírodě tiše, aby o vás nikdo nevěděl a ctít ji. Po nějaké době je však Malý strom (v té době je mu asi osm) z této idylky vytržen: úřadům se nelíbí, že malý chlapec žije u prarodičů - Indiánů a tak kluka umístí v sirotčinci. Ale ani tím kniha nekončí...
Na pohled nenápadný příběh, skoro by se dalo říci slaďák. Ovšem neodpustím si krátkou ukázku:
...Na podzim, když přišly mrazy, bobule tomelů se zbarvily do ruda. Zastavoval jsem se u nich na zpáteční cestě a cpal si je do kapes. Na jaře jsem dělal totéž, jenže jsem sbíral ostružiny.
Takhle jednou se dědeček zastavil a díval se, jak sbírám ostružiny. Měl zrovna jedno ze svých období, kdy se rozčiloval kvůli slovům a kvůlui tomu, jak se jimi nechávají lidé oklamat. Povídá: "Malej strome, víš to, že dyž sou tyhle vostružiny červený, tak se říká, že sou zelený?"
Úplně mě to zmátlo a dědeček se smál. "Voni ty vostružiny sou vlastně černý, ale dyž lidi říkaj, že sou zelený, chtěj říct, že nejsou zralý, jenže dyž nejsou zralý, sou vlastně červený." Což je pravda.
Dědeček pokračoval: "Todle zatraceně bláznivý matení slov dokáže s lidma pořádně zamíchat. Až někdy uslyšíš, že se někdo pustí do druhýho slovama, nevšímej si slov. Sleduj tón hlasu, a hned poznáš, esli je doopravdy rozezlenej, nebo jen lže." Dědečkovi vždycky vadilo, že se užívá příliš mnoho slov. Což je dost pochopitelné.
...Nošení zboží do krámu byla docela zábava. Občas jsem se za dědečkem opozdil, když jsem táhl v pytli své tři demižony. Když se to stalo, věděl jsem, že na mě dědeček už někde čeká a že až ho doženu, budeme odpočívat.
Nosit zboží tímhle způsobem od jednoho odpočívání k druhému nebylo nakonec to nejhorší. Jakmile jsme dorazili na poslední hřbet, zasedli jsme s dědečkem do křoví a vyhlíželi před krámem sud s kyselými okurkami. Když sud před krámem nestál, znamenalo to, že je všechno v pořádku. Když tam stál, znamenalo to "zákon", takže zboží nemůžeme doručit. Všichni v horách vyhlíželi sud s kyselými okurkami, protože své zboží dodávali i jiní lidé.
Sice jsem sud před krámem nikdy neviděl, ale nikdy jsem nezapomněl pořádně se podívat. Stále víc jsem chápal, že obchod s whisky je spojený s mnoha složitostmi. Ale dědeček říkal, že víceméně každý řemeslo má svý složitosti.
Zeptal se, esli jsem někdy přemejšlel vo tom, že bych byl zubařem a musel se lidem porád dívat do huby; den za dnem nic jinýho než do votevřený huby. Řekl, že by se z takovýho řemesla musel úplně zbláznit a že řemeslo whiskaře, se všema svejma složitostma, poskytuje člověku, kerej ho dělá, přece jen lepší pohledy. Což je pravda.
*****
Druhou "filosofickou" knihou je příběh o pasákovi, který se rozhodl z nehostinného koutu světa udělat les. Ano řeč bude o knize
Jean Giono: Muž, který sázel stromy
Neuvěřitelně jednoduchý příběh, téměř minimalisticky ukazuje "skutečný" smysl života - totiž zanechat po sobě něco, co přežije. Vypravěč se setkává s mužem, který žije v pustině, s ovcemi a psem. Jeho "koníčkem" (jak zpočátku blahosklonně uvažoval vypravěč) bylo přebírání semen stromů. Posléze zjistí, že pasák se snaží vysázet les a vrátit krajině krásu. Po několika letech se do míst, dříve pustých, opět vrátil. A vracet už se nepřestal, protože pod rukama Muže, který sázel stromy, mezitím opravdu vyrostl les.
Někteří z vás viděli Muže, který sázel stromy, jako půvabnou animovanou hříčku ve Filmovém klubu. Kniha je podobně (i když jinak) krásná. Doporučuji. Jako dárek, i pro vlastní potěchu. Potřebujete ukázku?
...Příliš mnoho lidí jsem viděl za těch pět let umírat, dost na to, abych si dovedl snadno představit smrt Elzéarda Bouffiera. Zvlášť když je vám dvacet, považujete padesátníky za starce, kterým nezbývá, než umřít. Neumřel. Byl dokonce pěkně čiperný.
Změnil zaměstnání. Měl jen čtyři ovce, na druhé straně měl stovky úlů. Ovcí se zbavil, protože mohly škodit jeho výsadbám. Protože, jak mi řekl - a já to věděl, o válku se vůbec nestaral. Sázel dál a nenechal se vyrušit.
Dubům z roku 1910 bylo tedy dvacet let a byly vyšší než já i on. Pohled na ně byl udivující. Opravdu jsem nenacházel slov a vzhledem k tomu, že on nemluvil, strávili jsme celý den mlčky a procházeli jsme se jeho lesem. Na nejširších místech dosahoval jedenácti kilometrů.
*****
Co k tomu dodat. Snad jen, že oba tyto zajímavé příběhy se staly. V obou je vidět, že jakákoliv lidská činnost, dělaná s láskou a zájmem, má svůj smysl. Budu-li ještě chvíli patetická: i Mělní(če)k je takovou pustinou, kde někteří Elzéardové začínají sázet stromy...
*****
Post scriptum bez ukázky:
(v jiném překladu Šifra mistra Leonarda)
Jste-li v pozici člověka, který o prapůvodu židovské a křesťanské civilizace, o Leonardu da Vincim, o templářích, zednářích a jejich vzájemném historickém vztahu ví jen málo, bude se vám kniha jevit jako OBJEVNÁ, NEUVĚŘITELNÁ, ŠOKUJÍCÍ, ba pro někoho možná KACÍŘSKÁ. Já, která bohužel o podobných věcech vím mnohem víc, než běžný čtenář, jsem v této výtečně napsané DETEKTIVCE viděla "jen" cosi na způsob Indiana Jonese. Pokud ještě někdo z vás neví, o co jde: známý spisovatel a badatel (samozřejmě krásný a chytrý), zabývající se mystikou a tajnými společnostmi, je obviněn z vraždy jiného badatele, zabývajícího se mystikou a (jak se v knize dozvíme) vyznávajícího (zapovězený) kult ženy. Uteče a snaží se dokázat svoji nevinu. Pomáhá mu v tom (samozřejmě krásná a chytrá, navíc vnučka zavražděného) policejní kryptoložka. Nakonec se vše vyřeší ke zdárnému konci, oni se políbí a svět je zase o něco krásnější... Samozřejmě zjednodušuju. Kniha je to čtivá, veselá, zamilovaná, tajemná a pro běžného člověka jistě poučná. Těm, kdo by chtěli o pozadí a historii daného tématu vědět více, doporučuji sehnat si někde některou z knih (asi v knihovně, protože na pultech knihkupectví ji většinou nenajdete, a antikvárně náhodou): Ježíš a svitky od Mrtvého moře, Evangelium Esejských, Svitky od Mrtvého moře.
(původně psáno pro server Mělníček.cz)